Johnu Jackson Millerovi zabralo přesně pět měsíců, než po kvalitní Spasitelce uveřejnil další příběh ze série Ztracený Sithský kmen a že to tehdy bylo opravdu dlouhé čekání. Autor totiž v předstihu ohlásil, že Spasitelka není posledním příběhem z edice a díky tomu se před vydáním nové povídky doslova roztrhl pytel s drby a spekulacemi, o čem by následující kousek mohl pojednávat. Příběh jedné éry z posledního příspěvku vypadal (na Millerovi poměry) docela uzavřeně a tak byla relevantní otázka, jestli se dál budeme zabývat budoucností Korsinových přímých potomků, nebo se podíváme na historky ze zcela jiného soudku.
Odpověď amerického spisovatele v recenzované povídce Purgatory byla pro někoho šokující, pro jiné zajímavá a pro další očekávaná, nicméně všichni se shodli na tom, že byla pro něj typická a „Millerovsky specifická“. Opět totiž udělal zcela to stejné co v minulosti, a to sice že smíchal obě spekulace dohromady, až čtenáři kroutili hlavami, jak je možné, že se tomu chlapovi pořád daří dělat si z fanoušků tímto způsobem doslova „dobrý den“ a přitom jeho neubírat na kvalitě příběhů.
V Očistci se čtenář opravdu podívá na události spojené (nejen) s potomky rodu Korsinů, ovšem tisíc let vzdálené od poslední povídky. Nesetká se tedy s žádným z původních hrdinů série, nýbrž se jeho pozornost zaměří na jejich vzdálené potomky. Za ta éta se Kesh změnil k nepoznání, společnost Ztraceného kmene se přesunula na úrodnější místa planety a transformací prošel i samotný systém, jakým bylo vedeno celé společenství.
Od začátku je na události přihlíženo očima nové postavy ? Orielle Kitai, která je „čerstvou“ členkou takzvaných Sithských Mečů. O tomhle uskupení jsme měli možnost číst už v předchozí povídce. Jen pro osvěžení paměti: Sithské Meče jsou něco jako rytířský stav mezi obyvateli Keshe, titul kterého dosáhne na Sílu citlivý jedinec až po ukončení výcviku.
V úvodu je hrdinka zaneprázdněná rozmluvou s otrokem Jelphem, který připravuje kytky pro Oriellinu matku Candru na slavnost Dne Donellana, respektive Dne nemajetných. Jejich rozmluvy se od začátku nesou v příjemném duchu a vztah obou protagonistů se brzy začne podobat přátelství. Dvojice si dovolí i polemizovat o současném zřízení společnosti a výhodách i nevýhodách vůdcovského systému Keshe, který se po smrti Korsinovy dcery Nidy úplně reformoval. Současný Kesh vede na základě zásluh stará Lillia Venn, přičemž každým dnem sílí hlasy o ukončení její vlády a možném nástupci. Události následujících dnů nicméně rapidně změní všechny očekávané a mnoho horkých adeptů na trůn se v momentu změní na psance nebo otroky a to v tom nejlepším případě. Co se týče vztahu Orielle a Jelpha, ten začne být o to vroucnější, čím víc napětí kolem bude.
Očistec nám tedy představuje partu postav - od lady Orielly, přes její matku Candru, tajemného Jelpha, jehož charakter a pohnutky se začnou profilovat už zde, a vůdkyni Venn - až po další vyšší lordy a členy různých frakcí bojujících o co nejvyšší místo v hierarchii keshirské společnosti. Millerovo vyprávění ovšem nezůstalo jenom u nové gardy, ale ohlíží se i po postavách a událostech dávno minulých, primárně prostřednictvím dlouhých rozhovorů postav. Díky nim se mimo jiného dozvíte, jakým způsobem došlo k tak rapidní změně režimu na Keshi, jak nakonec dopadla rodová linie Yaru Korsina, proč se nyní bavíme i o kastě otroků nebo čím je vlastně tak výjimečný Donellanův den.
Akční pasáže nechybí, ale jsou výrazně upozaděny právě vysvětlováním všech změn, které se za tu dobu udály. Miller zde vsadil víc na ozřejmění politické situace a přiblížení charakteristik momentálních hlavních tahounů. To mu nesmíte mít za zlé, tisíc let je přece pořádná doba a krok, který autor podstoupil při kompozici příběhu, který si obdobný přístup přímo vyžaduje, aby pak čtenář nebyl zbytečně zmaten. Když je pak čtenář zběhlý i ve znalostech období Staré Republiky a obeznámen s předchozími povídkami Ztraceného kmene, takový přístup dokonce jistě ocení, protože mu začne docházet, jak pěkně Miller pracuje v globálním měřítku univerza a jak mu všechno se vším „hraje“.
Autor nám znovu nabídl příjemné čtení, které nepostrádá očekávanou kvalitu. V Purgatory jsme svědky hutného vyprávění, podařených zvratů a otevřený závěr nám s jistotou našeptává, kde budeme pokračovat příště. Millerova první povídka z edice ? Na okraji propasti, pro mě pořád zůstává zatím kvalitativně nepřekonaným nášupem, ovšem Očistec se nemusí za nic stydět. Má svoje pro a proti, ne každému zalahodí spíše politicky koncipovaný příběh, zvláště co se ztraceného sithského uskupení týče. Já ale spisovatelovo rozhodnutí kvituji a zkouškou kvality příběh z mého pohledu určitě prošel.
„Také jsi byl kdysi Sithem, takže víš.“ – Orielle Kitai